GALES Praha - Kázání na květen 2009

Ef 4,1-6

1. Proto vás já, vězeň kvůli Pánu, prosím, abyste tomu povolání, kterého se vám dostalo,
2. dělali čest svým životem, vždy skromní, tiší a trpěliví. Snášejte se navzájem v lásce
3. a usilovně hleďte zachovat jednotu Ducha, spojeni svazkem pokoje.
4. Jedno tělo a jeden Duch, k jedné naději jste byli povoláni;
5. jeden je Pán, jedna víra, jeden křest,
6. jeden Bůh a Otec všech, který je nade všemi, skrze všechny působí a je ve všech.

Slova, která jsme právě slyšeli, se často citují při nejrůznějších ekumenických příležitostech; navenek rádi před světem demonstrujeme jednotu křesťanů nebo alespoň svou vůli k ní směřovat; zní to dobře a dobře se to poslouchá, a za ten závěrečný univerzalisticky až panteisticky znějící verš tohoto oddílu, že „Bůh skrze všechny působí a je ve všech“, bychom snad mohli dokonce sklidit jakýsi opatrný potlesk.

Jsou však tato slova skutečností v našem životě? Je sice pravda, že i v tomto shromáždění se scházíme jako členové různých církví; pravdou však také zůstává, že nikdo z nás nemá patrně bezkonfliktní vztah ani ke své rodné církvi, natož pak k těm ostatním. Zejména když sledujeme zaslepený konzervatismus mnohých církevních představitelů a jeho neblahé důsledky ve společnosti, stává se nám nejednou, že se cítíme spíše na opačné straně barikády a dáváme za pravdu synům tohoto světa, kteří se zdají být v mnohém ohledu prozíravější.

Co nám tedy dává ještě právo označovat se jako křesťané, jestliže jsou pro nás nepřijatelné jak mnohé výroky Písma včetně těch, které byly tradičně považovány za centrální, tak i výroky pomazaných církevních hodnostářů? Ve své opozici vůči těmto autoritám snad nalezneme určitou oporu ve slovech evangelia „Jestliže tvůj bratr zbloudí, jdi a napomeň ho“, přitom si však můžeme být jisti, že naopak náš bratr je přesvědčen o našem bludu a pokládá za svou povinnost nás kárat a napomínat při každé příležitosti.

Lidské povaze je vlastní, že nerada slyší a přijímá kárání a napomínání; proto až příliš často dochází k tomu, že se dvě strany ve sporu kárají a napomínají navzájem, aniž by přitom nalezly společnou řeč nebo dosáhly kýženého výsledku. Jak tedy můžeme za těchto okolností „svému povolání dělat čest svým životem“? Jistě ne tím, že se budeme tvářit jako svatouškové; skromnost, tichost a trpělivost nejsou vlastnosti, které by bylo možno stavět na odiv; kdo by se o to pokusil, zapůsobí na své okolí tím arogantnějším dojmem. Nebo mu nezbude než potlačit svůj vlastní názor a pasivně se shrbit před autoritou, s níž není ani nemůže být vnitřně zajedno.

Existuje ale jiný způsob, jak zachovávat jednotu Ducha a svazek pokoje, o kterém mluví epištola Efezským? Je možno „snášet se vespolek v lásce“ s někým, s kým ze zásadních důvodů nemohu souhlasit? Nepředstírám, že přináším konečnou odpověď na tuto nejednoduchou otázku; ve skutečnosti toho mohu nabídnout jen velmi málo. Ale jestliže se významný církevní hodnostář v jistých otázkách zcela očividně mýlí, pak mu sice přiznávám právo na jeho stanovisko a pokouším se chápat, co jej k němu vede, ale současně dám zřetelně najevo, že toto stanovisko není stanoviskem celé církve a že nejen já sám, ale i mnoho mých bratří a sester se hlásí ke stanovisku opačnému. Budu hlasitě vyjadřovat svou naději, že i na vrcholných pozicích v církvi časem zvítězí zdravý rozum, aby i ti, kdo se odlišují od většinového proudu, mohli autenticky prožívat a vyznávat svoji víru.

Mé přesvědčení vycházející ze svědectví Písma, že je jeden Pán, jedna víra, jeden křest, jeden Bůh a Otec všech, zakládá mou naději, že i já se k němu mohu hlásit. Navzdory své odlišnosti, navzdory své nedostatečnosti; a konečně i navzdory tomu, že ta působivá slova o Bohu, který „je nade všemi, skrze všechny působí a je ve všech“ nebyla nejspíš původně myšlena v univerzalistickém, nýbrž křesťansky exkluzivistickém smyslu. Respektovat názorové rozdíly uvnitř křesťanství a vyvarovat se hysterických výpadů proti svým oponentům, to je užitečný první krok. Dalším krokem je pak vidět i samo křesťanství jako jeden z mnoha názorových proudů uprostřed rozděleného, a přece jediného lidstva – aniž bychom přitom opustili své křesťanství. Tento náročný postoj by však mohl být samostatným tématem ne na jedno, ale několik příštích setkání.

Prosíme, Bože, staň se nám opět živým slovem; promluv k nám jazykem, kterému bychom rozuměli. Přimlouváme se za ty, kdo veřejně promlouvají jménem církve; dej jim moudrost a rozvahu, aby svými výroky nepodněcovali k nesnášenlivosti, ale působili smíření a pokoj. Pane, smiluj se. Amen.